Darujte (si) 100% zážitky za poloviční ceny!

ZLOČINY . ŽENY . DOC

26. 05. 2015

Divadlo Komedie pro Vás připravilo nové představení, ZLOČINY.ŽENY.DOC, které bude mít premiéru 4. června 2015 v 19:30 hodin.

Ruská režisérka a herečka Varvara Fajer (Galina Siňkina) řešila ve svém životě osobní otázku: zamilovala se do člověka, který jí podle jejích slov ublížil a ponížil. Nemožnost vyřešit neperspektivní vztah dovedl Varvaru do kritického stavu, kdy začala přemýšlet o zneškodnění svého tyrana. Když se naskytla možnost spolupráce s ženskou věznicí, Varvara se rozhodla použít tuto zkušenost jako impuls k rozhovorům s vězeňkyněmi. Konkrétně ji zajímaly ty, které byly odsouzeny za vraždu. V rozhovorech s nimi se pak snažila získat radu (nebo lépe řečeno postup), jak se vypořádat s člověkem, který ji podle jejího názoru cíleně trápí. Varvara si pro své výsledné představení vybrala dvě ženy, které konstruují pro Varvaru plán, kde se milovaný, a zároveň nenáviděný člověk stává postupně obětí. Dvě vězeňkyně nabízejí dva různé postupy, jejichž odlišnost je dána jejich rozdílným charakterem: jedna je živelná, impulsivní, druhá je racionální a zdrženlivá a podle toho je oběť likvidována buď fyzicky, nebo morálně. Podle slov Varvary se vězeňkyně liší od běžných lidí tím, že ve svém životě byly schopny vykonat čin, který měl ovšem znaménko mínus. Nicméně v tomto činu se skrývá potenciál, schopnost akce. Varvara srovnává jejich schopnost realizovat čin s odvahou divadelníka, umělce, který je také nucen realizovat svůj záměr, pouze s tím malým rozdílem, že u umělce se to děje v oblasti fikce. V jejím pojetí je umění prostor, kde se můžeme vypořádat s nepříznivou a omezující nás realitou.

REŽIE→ Ondřej Mataj
PŘEKLAD→Naděžda Krejčí
DRAMATURGIE→Markéta Bidlasová
SCÉNA A KOSTÝMY→Lenica Rozsnyóová
HUDBA→Veronika Linhartová a KITTCHEN

Osoby a obsazení:

Varvara→Kristýna Leichtová
Olga→Pavlína Skružná
Bella→Eva Vrbková
Všichni muži→ Jan Hofman

 

Varvara Fajer (dříve Galina Siňkina) je ruská novinářka, režisérka, autorka, herečka a v neposlední řadě také politická aktivistka. Varvara vystudovala žurnalistiku na Fakultě mezinárodní žurnalistiky a poté režii na VGIKu. Je autorkou, režisérkou i herečkou řady inscenací experimentálního divadla Teatr.doc, založeného v Moskvě v roce 2002. Vedle divadelní tvorby se zabývá i filmem, natočila několik dokumentáních filmů. Mezi její další projekty patří například Babičky a sex, hra o vnímání sexu ve starším věku a protikladu mezi tělesným stavem a psychickou touhou, nebo projekt Tajemství o životě divadelní sekty. Největší úspěch ale v posledních letech měla Varvařina ostře satirická inscenace, uváděná v Teatru. doc s názvem BerlusPutin (svérázná adaptace textu Daria Fo Dvouhlavá anomálie). Hra Varvary Fajer Zločiny.ženy.doc (v originále Преступления страсти) byla první dokumentární hrou představenou v divadle Teatr.doc a vznikla na základě metody verbatim z rozhovorů pořízených s vězeňkyněmi z Orlovské věznice.

Divadlo Komedie/Centrum východní dramatiky v minulých letech Varvaru Fajer několikrát uvítalo. Poprvé v roce 2012 v rámci workshopu, jehož cílem bylo seznámit české divadelní studenty s metodou verbatim, podruhé v roce 2013 se světovou premiérou inscenace moskevského Teatru.Doc 150 důvodů proč nebránit svou vlast a ještě 7 navíc.

Z rozhovoru s Varvarou Fajer:

  • Jak jste se dostala do ženské věznice? Kde se nachází?

Dostat se do ženské věznice mi pomohla tamní psycholožka Galina Roslovová, která přijela na seminář Teatr.doc s cílem navázat kontakt s možností nějaké spolupráce do budoucna. Věznice se nachází v Orlovské oblasti. Vesnice Šachovo.

  • Setkala jste se při práci s vězeňkyněmi s nějakými potížemi? Šokovalo vás něco při setkání s nimi?

Bylo to hodně těžké a div jsem se nerozplakala, když jsem tam poprvé přijela a vkročila na území věznice. Viděla jsem oči žen, pro které jsem byla mimořádnou osobou, protože jsem přišla ze svobody. Když jsem viděla jejich oči hladovějící po svobodě, sevřelo se mi srdce. Chovaly se ke mně hrozně hezky, až s dětskou důvěřivostí. Všechny jsem si je stihla zamilovat. Při mém výjimečném postavení režiséra to bylo možné, ale kdybych se do věznice dostala jako vězeňkyně, kdo ví, jak by se to všechno vyvíjelo. Šok jsem zažila jednou, když mě při mé druhé služební cestě do zóny začali prohledávat a chtěli mi vzít kazety a videomateriály. Někdo se tam s někým špatně dohodl a jeden z ochranky měl pocit, že je nutné to prověřit. Všiml si, že mám diktafon, kameru a šel to ohlásit na bezpečnostní službu. Nejvyšší vedení tam zrovna nebylo. Chudák psycholožka Roslovová nevěděla, co dělat. Bylo zcela jasné, že jestli si kazety někdo poslechne, budou z toho obrovské nepříjemnosti. Protože vězeňkyně mluvily hodně otevřeně. Jedna z nich mi tam líčila zločin, který měla v plánu zrealizovat. Nějak jsme kazety schovaly a vynesly je až další den. Cítila jsem se tehdy jako bezprávná vězeňkyně, bylo mi hrozně nepříjemně a měla jsem strach.

  • A co naopak bylo velmi přirozené ve styku s vězeňkyněmi?

Jejich touha přátelit se, otevřenost a pozornost. Jsou jako děti. A také jako děti umějí podvádět.

  • Ruské věznice patří v našich neinformovaných představách k těm nejhorším místům, je skutečnost horší nebo lepší?

Ve věznici, kde jsem byla já, byl pořádek, všechno probíhalo podle řádu jak na pionýrském táboře. Vězeňkyně si tam malují, šijí hadrové hračky, píší básničky, povídky, poslouchají hudbu, pracují. Mají se navzájem rády (téměř všechny jsou lesby). Takže navenek vypadá všechno hrozně mile. Ale já sama si dobře vzpomínám na dobu, kdy jsem jezdila na pionýrské tábory. To byla klec, kde se člověk musel tvářit, že je všechno dobré. Zas tak úplně jednoduché to tam není.

  • Jak vnímá ruská veřejnost podobné divadelní experimenty? Objevují se nějaké náznaky větší tolerance vůči odsouzeným, gayům a podobně?

Diváci bývají z představení u vytržení. Zločiny se líbily obzvlášť ženám. V hlavách diváků dochází k určitému posunu. To znamená, že mají pocit, že jejich vztah k těmto sociálním skupinám se mění. Ale jestli se opravdu změnil, to závisí až na tom, jak se zachovají ve chvíli, kdy dojde k přímému kontaktu s takovou skupinou.

  • Nakolik ovlivňují dokumentární postupy divadelní jazyk?

Tyto postupy mají velký význam. Hlavně mají vliv na hereckou práci. Hereckou akci to nutí k větší bezprostřednosti. Protože herec se snaží předvést nějaký výrazný způsob jednání a vyjadřování konkrétního živého člověka. A co se týče dramatiků, ti se na tom učí vytvářet rozdílný jazyk pro různé postavy. Protože většinou mluví všechny postavy jedním jazykem – jazykem autora. Dokumentaristika je teď hodně v módě. Ale má i svůj líc, a to je komerce. To, co dělají někteří lidé, aby se zavděčili divákům. To jsou pak vulgarismy pro vulgarismy, sex pro sex. A tak dále…

  • Jak dnes vzpomínáte na období, kdy vznikaly Zločiny. ženy.doc?

Začátky divadla Teatr.doc byly vášnivé, vzrušující a romantické. Bylo zvláštní, a zároveň sympatické, že se člověk mohl stýkat s lidmi, kteří v něm podněcují to, co jeho samotného zajímá. Mám na mysli hlavně Jelenu Greminu a Michaila Ugarova. Nadšení tvořit je opravdové, jen když člověk dělá to, co ho skutečně znepokojuje. Mě znepokojovaly otázky nerealizované vášně. Byla jsem nešťastně zamilovaná do vůdce jedné divadelní sekty. Mohla jsem se z toho zbláznit, nevěděla jsem, co mám dělat, jak mám žít. Nakonec vzniklo toto představení. Bylo to svým způsobem zadostiučinění za všechny ty protrpěné chvíle. Našla jsem klíč, šperhák. Zjistila jsem od zkušených pachatelek, jak je možné donutit se k tomu mít se ráda. A uklidnila jsem se. Vždyť šlo o nešťastnou lásku spojenou s morálním výsměchem, která způsobila, že se mladá krásná žena cítila starou a ošklivou. Zločiny z vášně to byl pokus najít východisko z téhle schizofrenie. Pamatuji si, že když jsem sesbírala materiál pro hru a pocítila, že ta hra bude, zažila jsem příval tichého štěstí. Všechno bylo najednou tak, jak jsem chtěla já.

  • A čím se zabýváte dnes?

Teď se zabývám politickým a ostře kritickým sociálním divadlem. Nedávno bylo uvedeno na scénu mé autorské představení Lear – klíště, skutečný příběh svědků o tom, jak nevyužitý talent přivedl člověka do vězení a následné čtení Shakespearových textů ke svobodě. Mám v plánu vytvořit dokumentární hru o problémech sirotků a jejich adoptivních rodin, inscenovat hru „Lázeňský“, kterou z politických důvodů zakázali uvést v Pskově, inscenovat černou komedii Máma Floriana Zellera s Taťjanou Dogilevovou v hlavní roli. napsat a zrežírovat hru o Buňuelovi. No a dál točit filmy…